První večeře Páně 1929

Léta nosím v hlavě myšlenku s docela ostrým a jasným obrysem. Myšlenku dvou nejsamozřejmějších věcí. Narození a smrti, a vším mezi tím. Celý ten čas trávím docela poctivou, hektickou přípravou. Sháním potřebné informace, rekvizity, zkouším jednu formu sdělení za druhou.

A najednou krabice zaprášených skleněných desek kdesi z půdy, desek fotografa amatéra, zdejšího prvorepublikového lékaře patologa, lékaře fotoamatéra. Neumělý technický projev, obrázky poškrábané, potrhané, částečně vymazané, často zcela nečitelné. Rodina a přátelé, kolegové i pacienti, pitevna, krajina, svátky i pátky, radost z narození dítěte, jedinečné pózy před stiskem velkoformátového přístroje, patologické studie, chladný profesionální režim u pitevního stolu ... Všednost a banalita, groteska i drama, sentiment, absurdita, však nesmírná poesie. Hluboký živočišný projev. Krása. Vše, co mi přinášejí mé představy. Neuvěřitelné. Jako by se všechna moje skrytá přání otiskla do toho skla / více jak dvou stovek skel / někde na půdě, kde mi je osud uchoval a přesně ve správné chvíli věnoval.

Velmi prostý opak dosud nečekaně nalézaných a zveřejňovaných souborů, např. profi ateliéru Langhans, Šechtl a Voseček, snad i Miroslava Tichého apod. Také tento soubor má svou ojedinělost, výjimečnost a nezařaditelnost. Snad pro svoji skromnost, pravdivost a pokoru.

Tento dar zpodobňuji k obrazu svému. Asi tak, jako když muzikant objeví noty neznámého, divadelní režisér nacvičí Šejkspíra, Jakubisko natočí Čachtickou paní. Podstatnou část ponechávám v prvotní formě, část pak dovyprávím, převyprávím, parafrázuji, avšak se silnou pokorou k zanechané prvotní formě. Opatrně tak překračuji velmi jemnou, až neznatelnou hranici mezi fikcí a skutečností.

Neznám jména tehdejších aktérů, jejich osudy, ba ani jejich hroby. Jen skrze plot dům s tušenou, dnes již přestavěnou, půdou a rozpadlou zaprášenou krabici. A fotografii s nápisem „První večeře Páně 1929“. Postupně odkrývám historii, avšak zlehka, bez invaze. Mohu tak uchopit a vyprávět příběh bez předsudků. Příběh, ve kterém komunikuji toliko s obrazy vyvstávajícími ze skleněných desek. A s lidmi, kteří ožívají a stávají se mými blízkými spolupracovníky, snad přáteli a především kritiky, co mi nic nedarují.

Banální „momentky“ krajiny, automobilu, andulky, holubníku a opice, stavenišť a kluziště, náměstí, zahrad a kůlny, vánoc a telefonní ústředny, avšak díky technické nedokonalosti záznamu a díky uplynulému času jenž se otisknul ve skleněných špatně uložených deskách, působí poeticky a křehce. Veselím až groteskností jsou napadeny portréty výletníků, vousatých šprýmařů, v jednořad nastoupených sportsmenů. Není zde smutného výrazu. Fotografie služebné, čtenáře, rodičů a prarodičů s dítětem, zaměstnanců a všelijakých lidiček jsou prostoupeny atmosférou přátelství a empatie, nadšení a hravosti, úsměvů a pokory, ale také nepovyšované profesionality. Tváře vyzařují klid, obětavost, důvěru ve své okolí a v sebe sama. Klidně, věcně a všedně působí doteky smrti u patologických studií, u detailů lidských anomálií a orgánů, záběrů z pitevny a laboratoří.

Přítomnost smrti v životě většiny z nás je něčím co není, čeho se bojíme, co si nepřipouštíme. Na takové mohou tyto fotky působit překvapivě, nepatřičně, odtažitě, snad odpudivě. Pokrytecké? Fotografie nezobrazují nic víc a nic míň nežli zrození, život a smrt. Tedy bytí a nebytí člověka. A tím jsme přece my všichni!

Jsem přesvědčen, že v dnešní rychle plynoucí době se lidé rádi zastaví nad zastaveným časem. Fotografie přináší mnoho nového, hekticky a dynamicky rychle vznikajícího a někdy rychle zanikajícího. Hranice fotografických žánrů jsou postupně stírány a samotná fotografie silně expanduje do ostatních médií. Ale zažívá i silnou invazi zvenčí. Asi to tak má či musí být. A je to dobře. Jsem však přesvědčen, že samotná fotografie není mrtva a má stále co nabídnout. Formální i obsahové vyznění budiž tak srozumitelné jak pro klasické, tak pro dnešní, snad moderní / probůh, nikoli trendové-hrozný termín / vnímání fotografie a zajisté i budoucí. Myslím, že nikoho neurazím, jen doufám, že někoho trochu potrápím, zvednu ze židle. Celý soubor tvoří kompaktní, srozumitelný tvar s poselstvím z minulosti a posláním a zprávou do budoucnosti. A tak bych rád, aby nezapadl.

Zde jest toliko pravdivý příběh o jednom životě se snesitelnou dávkou magického podtextu a fantazie, které však k životu bezprostředně také patří. Nebo snad ne?

Jaroslav Malík

fotograf, učitel, cyklista, kaktusář a pod.