Kurátor: Josef Moucha

Jaroslav Rössler (25. 5. 1902 ve Smilově – 5. 1. 1990 v Praze) byl jakožto umělecký fotograf inspirován ve dvou rozdílných fázích. Rané období charakterizoval Karel Teige, když zjara 1923 zvolal: „Vždyť je to lepší než Man Ray!“ Od té doby byl Rössler členem nejdůležitější české tvůrčí skupiny 20. let, Uměleckého svazu Devětsil. Mimo jiné holdoval fotografické abstrakci, o kterou na zlomu 10. a 20. let ve světě zavadilo jen několik experimentátorů, příkladně Alvin Langdon Coburn a Christian Schad... Vedle toho zaměstnávalo Rösslera kreslení, lepení koláží či obrazových básní a výroba typografických montáží.

Tento Rössler (vyučený v ateliéru Františka Drtikola, kde také poznal svou budoucí ženu Gertrudu Fischerovou), platí za vůbec prvního fotografa meziválečné české avantgardy. Jeho mladistvé tvůrčí vzepětí se odehrávalo podstatným dílem v Paříži, tehdejší metropoli euroatlantické kultury, kde živil sebe i rodinu realizací komerčních zakázek (od poloviny 20. do poloviny 30. let). Vnitřně však toužil po něčem docela jiném. Vize z roku 1932, zachycená Rösslerovým zápisníkem: „...věc pověsit do vzduchu, odstranit světlo a aparát a dostat výsledek, o kterém sním...“

Bratislavská výstava ukazuje, že k nejpůvodnějším příspěvkům české fotografie do všeobecných dějin výtvarného umění patří nejen meziválečný, nýbrž i poválečný Rösslerův odkaz. Volnou tvorbou se začal Rössler znovu zabývat v půli 50. let. Navázal tam, kde ve Francii v polovině 30. let skončil, a slouží mu ke cti, že u toho nezůstal. Druhý dech Jaroslava Rösslera přináší vize naprosto nového rázu. Pozdní fotografické dílo souzní s projevy o generaci mladších současníků, kteří s rozběhem druhé poloviny 20. století odmítli rutinu popisnosti. Ale zatímco po první světové válce inklinoval Rössler k pojetí dovolujícímu dekorativní rozvedení v rámci inzertní plochy, po druhé válce přicházel s obrazy dokonale autonomními. V této fázi vzdáleně korespondoval s výtvarníkem Karlem Malichem, podobně jako raným dílem neodvozeně připomínal malíře Františka Kupku či fotografie signované Man Ray a László Moholy-Nagy.

Práce z Rösslerovy pozůstalosti pronikaly na veřejnost postupně. Teprve roku 2001 vyšla k velké putovní retrospektivě, připravené pod hlavičkou Uměleckoprůmyslového musea v Praze, první monografie Jaroslava Rösslera (pro nakladatelství TORST ji připravil Vladimír Birgus). Po dvou letech následovala velká kniha nakladatelství KANT, která se dočkala americké reedice (tentokrát vedl Vladimír Birgus celý kolektiv autorů). Tím byl do centrální pozice ve světové historii vizuálního umění vynikající Rösslerův příspěvek vrácen.

V důsledku souběhu mnoha okolností jsou jeho často unikátní fotografie roztroušeny nejen v soukromých sbírkách, nýbrž také v depozitářích ústavů, jejichž výčet zabírá několik řádek Nové encyklopedie českého výtvarného umění.

Výstavu posmrtných zvětšenin z původních negativů, uskutečněnou pro Stredoeurópsky dom fotografie Českým centrem v Bratislavě ve spolupráci s rodinou autora, zakládají obrazy první, předválečné etapy Rösslerovy tvorby. Nicméně skladba exponátů zároveň objevuje období poválečné, stojící mimo těžiště předchozích monografií.

Za realizaci výstavy k 113. výročí umělcova narození náleží poděkování pořadatelů dceři Sylvě Rösslerové Vítové a jejímu choti Jaroslavu Vítovi.

Josef Moucha

Fotografie uvolněné pro sdělovací prostředky mohou být užity pouze v souvislosti s výstavou Jaroslav Rössler (1902–1990).

Další z četných průřezů pozůstalostí Jaroslava Rösslera vyšel loni. Album doceňující jednoho ze zakladatelů světové avantgardy podchycuje meziválečné vize éry futurismu, konstruktivismu, poetismu a nové věcnosti, stejně jako experimenty 50.–70. let. Novátor se nevzdal abstrakce ani v epoše, kdy platila za činnost nepřátelskou komunistickému režimu a nemohl ji vystavovat. Obrazovou část sestavil a předmluvu napsal fotograf, kurátor a kritik Josef Moucha. Na obálce publikace je Rösslerova fotografikaImaginární portrét tanečníka Ore Tarraco z roku 1922.