5.10.-30.10.2011

Když jsem před deseti lety poprvé uviděl výstavu Martina Wágnera v malé galerii výstavního domu Mánes v Praze, bylo autorovi jen něco málo přes dvacet. Není jistě obvyklé začínat takto brzy samostatně v galerii "na dobré adrese" a už vůbec není častým jevem představit soubor podivuhodně vyzrálý a kompaktní. Hlavním předmětem zájmu Martina Wagnera byly tehdy i nyní především jeho záznamy z cest. Ale je vhodné zmínit rovněž práci kurátorskou (několik let provozoval galerii specializovanou na dokument v Praze na Jungmannově náměstí) a sám organizoval (nebo se účastnil) řady osobitých projektů. V ukrajinském Černobylu kupř. spolupracoval na pozdější společné výstavě s kultovním dokumentaristou Antonínem Kratochvílem z New Yorku. Dalším sympatickým rysem práce Martina Wagnera je jeho, dalo by se říci, téměř pedagogická činnost. Od počátku svých výprav (dokonce i jako čerstvý absolvent školy) doprovázel své výstavy (kterých má za sebou slušnou řádku) rozsáhlými projekcemi a precizně připravenými obšírnými přednáškami.

Jistota fotografova pohybu přes kontinenty ve zdánlivě téměř ničím neomezovaném tuláctví mi již s první výstavou připomínala Jacka Kerouaca a jeho kultovní „On the Road“ (1957). Zatímco pro mou generaci bylo v autorových letech největším dobrodružstvím vystát si frontu na cestopisnou knížku před knihkupectvím, Martin Wagner se ihned po ukončení fotografické školy vydal na většinou individuální cesty do vzdálených koutů Ruska a dalších zemí bývalého Sovětského svazu. Pro svůj pohyb po úctyhodných vzdálenostech kombinoval nejlevnější vlaková spojení a autostop. Rychle osvojované znalosti místních poměrů mu umožnily cestovat velmi levně a efektivně. Praktické zkušenosti mladého fotografa dnes paradoxně překračují rozhled ledajakého padesátníka. Zatímco většina z nás může za deset tisíc korun strávit pár dní dovolené na turistické pláži, Wagnerovi tato částka stačila pro téměř dvouměsíční cestu Transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku, týdenní pobyt v Japonsku a návrat zpět. Díky opakovaným návštěvám si pražský fotograf na mnoha místech získal přátele s dalšími kontakty a jak říká, cítí se všude bezpečně. Jeho návod k tomuto pocitu je prostý : „být tam stejný, jako jsou všichni ostatní“ .

Kerouacův přítel a kultovní fotograf všech tuláků Robert Frank procestoval až po své třicítce v letech 1955 - 56 Spojené státy. O svých snímcích řekl: „Naučil jsem se vyslovovat jednoduše. Pohled je osobní (...). Fotograf nemůže být k životu indiferentní. Vlastní názor je často určitý druh kritiky. Ale kritika může pocházet i z lásky.“

Wagnerovy printy jsou většinou černobílé - mnohdy transformuje také původně barevný záznam do výrazněji stylizovanější černobílé škály.

Od počátků jeho tvorby jsou jednotlivé zobrazené motivy především důsledným a poctivým uchopením celého tématu, k němuž se autor periodicky vždy znovu vrací. Jeho záběry nepodléhají nějakému přesnému, předem stanovenému schématu ani konceptu nebo dokonce kalkulu pro vybraný okruh diváků, ale plynule vyrůstají z atmosféry okamžiku během cest. Sachalin i lovci velryb a mrožů, těžba zlata, výroba chleba v Chlebozavodu či solná studna - to vše se v dílčích etudách propojuje do zřetelného humanistického poselství. Fascinující je "mrtvá" zóna Ukrajiny v okolí Černobylu, kde Wagner přistupuje k tématu s pokorou k přežívajícím lidem a k ničím nezničitelným tradicím. Právě zde vnímáme velmi pozitivně způsob fotografovy práce v konfrontaci s povrchními a rozmělněnými záběry lidí posedlých "katastrofickou turistikou".

Autor překvapivě od úplných počátků vychází z přísného tradicionalismu a inspiruje se tradičním pojetím humanistického dokumentu. Jeho snímky se vyznačují přesnou výstavbou s přehledným skladebným řádem a diváckou čitelností. Latentně zde mnohdy dokonce můžeme tušit také inspirace v předrevoluční ruské žánrové fotografii autorů jako byl kupř. Sergej Lobovik či Nikolaj Petrov a další. Wagnerovy návraty ke klasické černobílé fotografii a k tradici nejsou ovšem v jeho pojetí jen jakýmsi opevněním se v nepřehledné a překotné současnosti do konzervatismu. Pro mladého autora je podstatné především vcítění a pochopení, kdy postupně zaznamenává množství okamžiků v jejich bezprostřední syrovosti nově objevovaného a postupně poznávaného prostředí. Fotografa nezajímá jakkoliv atraktivní, ale vždy pouze uměle modelovaný scénář a různě přetvářený obraz Ruska přežvýkávaný v médiích. Pokouší se vše sám znovu důkladně a na vlastní kůži prožít snad po vzoru dávných „objevitelů“. Přímý prožitek (vykoupený nikoliv jednoduchými okolnostmi dlážděnými vším možným nepohodlím) pak přenáší do svých záběrů.

Fotografův pohled se soustřeďuje do běžných každodenních „událostí“ a "obyčejných" lidských osudů. Jeho snímky jsou tak zároveň také podrobným cestovním deníkem, kde se ukazují mnohé okolnosti i přátelské vazby z cest. Wagnerovy fotografie jsou cenné v bezprostředním osobním nasazení. Více než jedna dekáda vlastní promyšleně určované fotografické cesty nám divákům jednoznačně napovídá, že tato cesta rozhodně není bezúčelná a já osobně jeho objevům důvěřuji.

13. 1. 2011, Aleš Kuneš, Opava