VASIL STANKO - FOTOGRAFIE A TVORBA.

            Hodnocení  výtvarných děl Vasila Stanka vyžaduje mnohem hlubší filosofický  a psychologický přístup, ve srovnání s dosavadními texty kritiků, protože estetické hodnoty mají složité struktury.

Nelze je vykládat povrchně ve smyslu námětů a podle tematických názvů děl.
            Především musíme konstatovat, že Vasil Stanko vytváří estetiku multidimenzionálních vztahů a hodnot ve svých aktech. Již tím, že učí diváka vidět stereoskopicky, pomoci typických barevných
brýlí vykročil Stanko radikálně k třetímu rozměru fotografie - k plasticitě artefaktu i vidění vnímatele. Jde o zvláštní dynamiku aestetického vnímání v jednotě subjektu a objektu - ve vnitřní jednotě. Stere-
oskopické vnímáni však neusiluje pouze o třetí rozměr, jde mu v podstatě o nekonečný prostor, což přibližuje Stanka již k něčemu modernímu v umění, tj. k pojetí virtuální reality, k estetice zdání, k po-
hybu v iluzorních světech člověka, kdy " nahoře a dole " je relativní. V dílech Vasila Stanka nacházíme jeden důležitý malířský prvek - pyramidálnost kompozice. Lomozzo upozorňuje ve svém Pojednání o malířství, jak Michelangelo učil svého žáka, " že musí vždy
dělat postavu pyramidální, hadovitou a znásobenou jednou, dvěma a třemi..." Jak aktuálně zní tato myšlenka právě při hodnocení děl Vasila Stanka! Jeho kompozice představují samostatné světy lid-
ských těl, které se emancipují ve své existenci jako estetické objekty " samy pro sebe, o sobě," jak by řekla fenomenologická estetika.
           Důležitým  estetickým principem aktů Vasila Stanka je dynamický asocianismus založený na názornosti, obraznosti lidského těla, která je spojena s myšlením vizuálního typu. Názornost se pojí zde s živostí a barevností představ. Stankovy akty se prolínají a připomeňme si, že asociace se projevují v řetězcích, podle poznatků psychologie. Jeden akt vyvolává jiný a vlastně jiné akty. Asociačný zákon nás učí, že jeden akt v tomto případě prolíná druhý a ostatní. U Stanka není ostrá hranice mezi sněním jako fantasií.
          V pojetí erotiky u Stanka nacházíme evoluční touhu. Je to speciální odborný termín francouzského psychoanalyitika Diela, když hovoří o tom, že základním motivačním a energetickým zdrojem
psychiky je evoluční touha, která má imaginativně zprostředkovaný symbolický obsah, na rozdíl od animálního pudu, který má bezprostřední znakové obsahy. Pojetí evoluční touhy jako harmonie je
u Stanka podstatné, zcela v duchu Dielovy filozofie.
          S tím souvisí kategorie půvabu, jako estetické kategorie. Když francouzský estetik Paul Souriau řekl, že vznešeno a půvab jsou hledáním rovnováhy, cítíme to aktuálně právě v tvorbě Vasila Stanka. Do jeho aktů vkládáme své psychologické obsahy jako vnímatelé a prožíváme emocionální vzrušení. Vzrušivost je důležitý rys emocí. Stanko ovládá hru počitků při vnímaní aktů, kdy se spojuje
krásno s příjemností. Cítíme " vitální radost ," jako o ní hovořil Kant, který vztahoval krásno k " nadsmyslnému."
          S estetikou postmodernismu souvisí Stankovo pojetí vznešenosti krásy lidského těla. Vznešenost se často opakuje u teoretiků postmodernismu jako důležitá kategorie. Vznešený akt u Stanka pře-
sahuje strukturu díla, protože otvíra pohled do mimosmyslové sféry. Přesněji to vyjadřuje rozdíl mezi názory teoretiků postmodenismu: zatím co Adoro chápe vznešenost jako latentní sílu umění, jako
jeho imanentní sílu, Lyotard považuje strukturu vznešeného za něco, co překračuje umění a nazývá to " zobrazením nezobrazitelného." Nezobrazitelnost nelze převést na empirii . Jestliže Lyotard pova-
žuje strukturu vznešeného za něco povznášejícího ve starém tradičním slova smyslu, ale za experiment, pak Stankova tvorba vyniká právě tímto smyslem pro experimentální obraznost figury v aktu, především v překrývání figur, v projekci simultánnosti tvarů. Z hlediska psychoanalýzy to chápeme především jako proces tryskající z podvědomí a nevědomí v duchu Freuda a surrealismu vůbec. Mu-
síme však připomenout, že máme na mysli neopsychoanalytické koncepce myšlení, které usilují o psychanalýzu " bez libida ". Horneyová upozornila na to, že dnes jde o identifikaci " neurotické osob-
nosti naší doby." Podobně ani u Stanka nejde vlastně o ůzkosti, Člověk reaguje neurotickými pocity vůči jiným. Stanko cítí tyto konflikty člověka s civilizací. Například v obrazech přeplněných akty tlumočí
průniky do nitra osobnosti, ukazuje v duchu Jungovy psychologie " kolektivní nevědomí ", věčné motivy lidské existence, sexuální konflikty, konflikty svědomí atd.
          Již sme se zmínili o významu snění v tvorbě Vasila Stanka. Jde o denní snění, jak ho vykládá psychoanalýza. Jde o snění jako doplněk různých nedostatků, jde o zvláštní osobní role. U Stanka jde
o sublimaci sexu ve zmyslu zjemnění. Umělecká sublimace u Stanka zjemňuje sex, můžeme konstatovat nejpřesněji. A tak cítíme umění Stankovy fantasie jako velkou sílu, jako opak proti dezintegru-
jícím pocitům, jako expanzi ega.

                                                                                                                                    / Prof. PhD. Miroslav Klivar,